Založit webové stránky nebo eShop

ostatní zvířata

.....něco málo o ostatních čtyřnohých přátelích... ještě máme v rodině nějaké (ale už menší.... želváka Vencu, dvě andulky a žebrovníka:)

 

KOČIČÁCI:

Drápalová

Narodila se cca 30. 8. 2012 na jedné půdě u nás ve vesnici. Měli jsme ji velmi krátce, když se jí podařilo přerazit se o trubku od topení a rozdrtit si kyčel... na veterině dělali co uměli, bohužel se s tím nic moc dělat nedalo, takže se z toho micinka prostě vylízala a naučila se žít i s pajdavou nohou. Nijak zásadně ji to neomezuje (kočky jsou prostě nezničitelná stvoření, co se týče různých úrazů..).

Je to dáma, která má svoji úroveň. Její dvě mladší kočičí kolegyně ji místy vysloveně obtěžují a ona pak znechuceně odchází z místnosti. Rovněž nesnáší když ji prudí při jídle, takže vždycky nechá omladinu najíst, a když už je klid, tak se teprve nají ona. Brali jsme si ji i s její sestrou Kousalovou, o kterou jsme bohužel už přišli (viz níže v sekci "vzpomínáme")

Špindíra

Narodila se v polovině května 2013. Rovněž takový divočejší odchov. Má stejnou maminku jako Drápalová.. kdo je otec těžko říct. Vzhledem k tomu, že se s ní jako s koťátkem nikdo nemazal, měli jsme co dělat abychom ji vůbec chytili, když jsme si ji chtěli vzít. Podařilo se:) Ovšem zůstala poněkud asociální, nás s Pepou sice už celkem akceptuje, ale nikdo jiný by ji nechytil. Jako kotě byla opravdu neskutečně špinavá, proto se jmenuje jak se jmenuje:) Časem se celkem vybělila:)

Vyniká naprosto neskutečnou žravostí.
 

Prskavka

Je o týden mladší než Špindíra, rovněž od nás z vesnice. Protože na ni majitelé její maminky úplně neprděli a občas ji i vzali do rukou, když byla malá, je to od začátku přátelsky naladěné zvíře které se (narozdíl od Špindíry) přátelí s lidmi. Bylo to takové koťátko chudáček, nejslabší ze čtyř sourozenců a kostnaté a takové usmrkané... ale dohnala to dobře ;)

RAŤAFÁCI:

Aktuálně máme raťafáky dva, Bubupudla a Bobošpaněla (tedy slepého a hluchého zhruba dvanáctiletého pudla Bubáka, kterého jsem si osobně našla na silnici a šestnáctiletou útulkovou fenku kokršpaněla Bobo, kterou navzdory četným vážným zdravotním problémům baví život tak, že nás přežije snad všechny).. Ale nějak nestíhám aktualizovat.. povídání o těchto výjimečných stvořeních je prozatím pouze v novinkách, ale chystám se ho dpolnit i sem... prosím o trochu strpení.....

 

A u rodičů máme tyto psí vykuky: 

střední černý pudl KULICH

 .... je v naší rodině od štěňátka, takže nemá žádný pohnutý životní příběh.. pohnutý životní příběh mají všichni okolo něj, protože Kulich není žádný líný gaučák, ale neřízená střela. Je to pudl jaksepatří- naprosto bezstarostný, vždy dobře naložený, přátelský k lidem i zvířatům.. energie má na rozdávání, je prakticky neunavitelný a neustále chce něco nosit nebo si hrát. Až do poměrně pokročilého věku si o něm jiní pejskaři mysleli, že ,,to je asi odrostlé štěně, žejo? Jak je hravý!".. teď, když mu je dvanáct let, už je o kategorii výše: ,,to je ale krásný mladý pejsek". Prostě se zdá, že Kulich bude hloubit jámy ve sněhu i hlíně, máchat se v loužích, pangejtech i veškerých rybnících v dosahu, válet se v hnoji a mršinách, nosit tenisáky a běhat jako pako ještě dalších deset let, prognózy typu ,,on se časem zklidní" jsou absolutně vedle:) Nezastavily ho ani zpřetrhané vazy v koleni, dostal místo nich gumové a po dvouměsíčním rekonvalescenčním utrpení na vodítku běhá snad ještě rychleji než kdykoliv předtím.

A tady máme Kulicha s Oldou..... s Cipem a se mnou...... a na chalupě u kamen:)

      

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 













 

 

 
























 

vořech (s kapkou jezevčíka a pudla) CIP

 Cipa jsem vytáhla (velice složitým způsobem, dostat odtamtud zvíře je opravdu náročný úkol.. možná o tom příležitostně napíšu více) z jednoho ,,útulku", který připomínal spíš koncentrační tábor. Bylo mu tehdy asi šest, sedm let. Zkusil toho chudák opravdu hodně a byl ve velice špatném stavu. I po fyzické stránce (těžká podvýživa, smradlavá neuvěřitelně špinavá srst, špatné zuby), ale hlavně po té psychické. Neuměl vůbec nic, hygienické návyky úplně na nule (byl držen zavřený v kleci a potřebu vykonával v ní), v noci se budil a v hrůze štěkal.. venku byl tak tuhý hrůzou, že se třeba ani na dvouhodinové vycházce nevyčural a pustil to pak až doma, když se trochu uklidnil. Neuvěřitelně se všeho bál. Třeba i stoupnout na trávu. O takových věcech jako auto, kočárek, či nedejbože jiný pes, ani nemluvím. Částečně mu jeho bázlivost zůstala (hlavně pokud jde o ty psy), ale je to o dvě stě procent lepší, čas to všechno spravil. Ze začátku ale byla péče o Cipa opravdu neskutečně náročná, byl to očistec jako blázen.. a ještě jsem kvůli němu přišla o bydlení (byť bytný psa ani nikdy neviděl) a musela jsem se i s morčákama odstěhovat. Ale není čeho litovat, Cip to stokrát vrátil. Postupně se všechno zlepšilo a z Cipa je milý, vděčný mazlíček. Nemá rád zimu (však si jí užil dost) a na vycházky taky nechodí s nadšením, nejradši je doma v teplíčku mezi svými a lenoší. Každého příchozího člena rodiny divoce vítá, úplně u toho tancuje, a div že si neukroutí ocas. Je na něm vidět, jak je šťastný. Nakonec skončil coby Kulichův společník také u mých rodičů a maximálně mu to vyhovuje. Velice špatně totiž snáší samotu. Když ještě bydlel se mnou, chodil se mnou i na přednášky do školy, na zkoušky s kapelou.. prakticky všude... ale občas to prostě nešlo, případně to bylo dost problematické. A u našich je vždycky alespoň s Kulichem, se kterým dobře vychází (ale chvíli trvalo, než se ho přestal bát), takže může zůstávat doma i bez lidí aniž by trpěl nějakými úzkostmi. Je to taková veselá dvojka. Věkově jsou zhruba nastejno, Cipovi je nyní také asi tak dvanáct let. I přes hrůzu kterou má za sebou je (ťuk ťuk) zdravý, akorát zuby nemá zrovna kompletní, ale to mu nijak nevadí, Kulichovi (který na jídlo nemá čas a odjakživa se v něm ,,vrtá") vyžírá misku i tak:)

A teď ještě několik životopisných obrázků...

Vlevo je čerstvě po vyndání z klece v ,,útulku" (nádhera, že?) a vpravo po prvním mírném zkulturnění u mně doma:

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




















 

A tady už je to tedy podstatně veselejší:) takhle Cip vypadá teď: 

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





 

 





VZPOMÍNÁME......

 

 

erdelteriér OLDA




  

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 








 

  Olda byl erdelteriér se stojatýma ušima. Objevila jsem ho v brněnském městském útulku. Už tehdy to byl starý pán se špatnými klouby, dle personálu ,,totálně nekontaktní, někam na zahradu na dožití kde se na něj nebudou klást absolutně žádné nároky, vycházky do města nedoporučeny, městská doprava atd. už vůbec ne".... takže se o něj zájemci skutečně neprali:) Navzdory této poměrně špatné reklamě (proti které ale nic nemám, rozhodně je lepší, když útulek člověka připraví na horší variantu, a následně je majitel mile překvapen, že to není taková hrůza, než aby to bylo naopak)  jsme se s (nyní již bývalým) přítelem rozhodli, že to s raťafákem zkusíme a poskytneme mu klidný důchod. 

Nekontaktní a nekulturní pajdavá bestie se začala po pár dnech nadšeně tulit a po pár týdnech i slušně poslouchat:) Oldík byl prostě zlatý pes, který si vážil dobrého bydla a nebyly s ním absolutně žádné výchovné problémy. Dopravu městskou i jinou zvládal skvěle, byl to mazel největší (k cizím lidem byl ale poměrně rezervovaný) a prostě se choval všeobecně velice slušně:) dokonce ani necítil potřebu požírat morčata či kočky.

Největší Oldova libůstka byly jeho projevy radosti... pokud byl z něčeho nadšený, cvakal zubama. Ale fakt příšerně. Když to člověk viděl (slyšel) poprvé, tak v hrůze ucuknul:))) ale byla to opravdu čirá radost. Zubama klapal velice často, až jsem se divila, že mu vydržely poměrně pěkné až do konce:)

Jediná věc, která nebyla nikdy stoprocentní, bylo bohužel Oldovo zdraví. Dost ,,šmatlal" na zadní nohy a moc toho neušel. Ale to bylo věkem a už se s tím nedalo dělat vůbec nic.. další ,,radostí" která nás potkala byl agresivní nádor na varlatech, takže Oldík musel ještě na stará kolena na kastraci. Histologie naštěstí dopadla dobře a srst, kterou hošánek ztratil, když se mu po zákroku rovnaly hladiny hormonů do normálu (nádor je hodně rozhodil), mu zase dorostla a další nádor se neobjevil.

Dlouho se držel statečně. Známí z klubu přátel erdelteriérů nám říkali, že ,,ten pes nepřežije zimu", když jsme si ho brali. A zvládl pak tři;)

Ke konci už to ale bylo špatné. Přestal cítit zadek, takže čůral kudy chodil i nechodil, nestačila jsem pod ním měnit matrace a drhnout mu podvozek (naštěstí byl zvyklý bydlet venku, takže to bylo jakž takž únosné... doma by to nešlo). Pak se přidaly ještě problémy ze srdcem a šlo to všechno strašně rychle.... 30. 7. 2012 se Olda rozhodl opustit tento svět. Jenom jsme mu trošku pomohli urychlit trápení, ale jsem ráda, že jsme se nemuseli rozhodovat za něj...

 

Odpočívá teď na zahradě na chalupě v jižních Čechách a už ho nic nebolí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 






































 

kocour Čičmund

 O Čičmundovi je něco napsáno i v novinkách.. Byl to nalezenec, předchozí majitel ho coby prťavé zanedbané kotě vyhodil na parkovišti pod hradem Buchlov a ujel. Na témže hradě jsem byla zrovna na výletě, takže se na parkovišti kocourek naštěstí nezdržel dlouho:) Měl řádně rozjetý ušní svrab, plný kožich blech a plné břicho červů, což ho málem stálo život. Při odčervování (byť byl zvolen nejbezpečnější možný způsob) to prcek málem zabalil, protože se mrtvými červy (většina jich hynula až ,,mimo kočku", ale bylo jich tolik, že něco zůstalo uvnitř) otrávil. Týden to s ním bylo hodně špatné, byl i na kapačce.. ale nakonec se z toho postupně vyhrabal, ačkoliv při tom spotřeboval minimálně jeden z devíti kočičích životů. Přesně si pamatuju okamžik, kdy to konečně vzalo obrat k lepšímu. Tehdy se pospávající (se mnou v posteli:) půlkilový hubeňour Čičmunďák zvedl, přivrávoral mi k hlavě, přicucnul se mi na mateřské znamínko na krku a chtěl pít mléko:))) Tím mě úplně odrovnal a bylo jasné, že už se mnou zůstane napořád (původní plán byl, že ho dám dokupy a někomu věnuju). Od té chvíle to bylo jen a jen lepší, postupně začal jíst, sílit, hrát si, pečovat si o srst.... a růst. Stal se z něj krásný, zdravý kocour. Měl spoustu elánu, ale většinou se vybláznil na svých pochůzkách po Bílovicích (a posléze Bosonohách), a doma už byl pak jakž takž hodný. Ale drápama sekal s oblibou, věci ze stolu shazoval s největším gustem a velice záhy po uzdravení už nebydlel on se mnou, ale já s ním (ve svém domě mne velkoryse toleroval:))) Byl to rozený lovec a byl prostě úžasně ,,kočkovitý". Nezávislák a výletník, ale rád se vracel domů... jednoho dne ale zpátky nepřišel, co se s ním stalo už se asi nikdy nedozvím. Ale i ten více než rok, který jsme spolu strávili, byl fajn. Vysloveně mne nadchl pro svůj živočišný druh, předtím jsem kočku nikdy neměla. 

Myslím si, že bez předchozího upozornění by asi málokomu hned došlo, že na ,,prvních dvou" a ,,druhých dvou" fotkách je jedno a to samé zvíře    Ale je to skutečně tak;)

  

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 


















 




















kočička Špagetka

 Mourinka Špagetka se jednou přidala ke mně a k Oldovi, když jsme byli na procházce. Bylo to kotě v zoufalém stavu, v první chvíli jsem si myslela, že snad ani nemá oči, jak je měla zhnisané. Srst měla také příšernou a nevážila ani půl kila, do roztomilého koťátka měla opravdu daleko. I když nejsem žádná frfňa, po kontaktu s ní jsem si v prvních dnech drhla ruce opravdu usilovně. Samozřejmost, s jakou se k nám připojila, byla odzbrojující.... takže zůstala. Čičmund se tehdy příšerně urazil, ale nakonec se s ní zkamarádil. Špagetka se postupem času dostala ze všech svých neduhů, narostla jí nádherná srst (měla kožich jemný a hustý jako králík) a taky pupík, protože toho moc nenaběhala, raději si hověla doma. Byla úplné zlatíčko, nenápadná, tichoučká, hodňoučká, oproti divokému Čičmunďákovi úplně jiná povaha. Ven si občas vyrazila, ale držela se vždy okolo domu. Přesto jednoho dne zmizela. I když na ní bylo na první pohled vidět, že toulavá není (toulavé kočky takový kožich a pupek nemívají:)), je možné, že si ji někdo nechal, byla přátelská a asi by neměla problém jít se podívat do jiného domu, pokud by ji tam někdo pustil. Tajně doufám, že to tak opravdu bylo, a že se má dobře.

Fotek jsem moc udělat nezvládla, ale nějaké snad najdu a dodám..   

 

Kousalová

Kousalová byla ségra Drápalové, kterou pořád máme. Byla to skvělá kočka, nevydržela chvíli v klidu.. takové zbrklé akční stvoření, byla s ní sranda. Bohužel měla krátký život, ve věku devíti měsíců jsme ji museli nechat uspat. Osudnou se jí stala nevyléčitelná kočičí nemoc FIP (virový zánět pobřišnice).. byla úplně učebnicovým případem, od diagnózy onemocnění vydržela přesně měsíc, ačkoliv jsme se velmi snažili ji podporovat (a udržet tak při kvalitním životě alespoň pár týdnů) všemožnými léky. Vidět ji unavenou a bez energie bylo strašně smutné.

TOPlist